Na hřbitově.

Byl večer letní, plný vnad

i planul kouzlem odevšad

a dýchal vůní snivou,

stoup měsíc nad skal vroubení

a stříbrné své třepení

táh doubravou a nivou.

Zeď kolem hřbitova,

a za ní zdoba myrtová,

a drobné sněžné květy;

v jich středu růvek zelený,

a nad – památník kamenný

ční javor sedmiletý.

Krok šustí – dívka mladičká

tam kleká na rov bratříčka

a naříká a pláče.

„Už sedmero je tomu let,

co navždy opustil Jsi svět

jak v jeseni les ptáče.

Já nemám bratra, soudruha,

i myslím někdy ubohá,

žeť lépe v zemi spáti –“

tu zachvěla se potichu; –

kdes ve květném tu kalichu

k ní hlasové dí svatí:

„Vstaň, jdi a pracuj pro všecky,

Tvůj žal byl příliš sobecký,

Ty musíš zapřít sebe;

pak v jemné péči o jiné

čas tichounce Ti uplyne

jak mráček modrem nebe.“