Na hřbitově.

Matičko drahá, matičko,

ach, proč jsi nám se skryla –

proč jsi jen od nás odešla,

a nás tu opustila? –

Ó vrať se zpátky, vrať se k nám

z tvrdého svého lože –

pojď políbit nás – neslyšíš? –

ty neslyšíš – – o Bože! –

Ach, zpět se vrátiť nemůže,

když tělo hnije v zemi;

ač ducha Pánbůh obdařil

zlatými perutěmi. – –

Ach, my ji spatřiť nemůžem,

ač provází nás světem,

a dráhu žití trnovou

obsýpá čerstvým květem.

Nejstarší děťátko:

Tak – nyní křížek matince,

a otčenášem kratince

si na ni sobě vzpomenem.

Ať netlačí ji těžká zem.

– – mé srdce vždy se k tobě neslo,

a bez tebe jsem svadlou květinou;

a jako plavec, který ztrativ veslo

uprostřed moře, pluje v bouři –

tak bez tebe já bloudím pustinou,

a kalný zrak můj v temnotu se hrouží.

Jdu s tebou, ať již osud s námi

tichými běží arkadami,

aneb i pustou, ledným mořem –

bez tebe zahynu já hořem.

Tu někde první muž můj leží;

je tomu rok, co miserere kněží

nad jeho rakví odzpívali –

tam, co ten kříž – ba tam jej pochovali,

a na tom místě jsme si přísahali

před lety lásku věrnou do smrti. – –

Kdo za to, osud že vše rozdrtí,

že času zub vše shlodá, co jen zočí,

že kolo času tak se rychle točí. –

My rozešli se po rozkazu sudby –

ach, tebe nesli a v průvodu hudby

jsem za tvou rakví šel – bůh suď,

že zryta steskem moje hruď.

My rozešli se každý v jinou stranu;

ty v hrob a já na vlny okeanu –

ty v hrob – tichounký, tichý hrob,

a já do proudu světa zlob.

Tys klesla, padla – ne jak hvězda skvoucí

se rázem sřítí dolů s oblohy –

tys klesla, jako nohou pošlapaný

hlavinku kvítek skloní ubohý.

Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní

svlaží, pokreje perlama – –

a ty jsi klesla navždy, navždy,

a nevzbudí tě slza má!

Tak odešli už, co mi byli drazí,

a – ani jeden nezůstal tu se mnou,

aby mne ved sešlosti nocí temnou. –

Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí.

Já nezoufám si; jak se zalíbilo

tomu, jenž na výsosti v světle sídlí,

však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý,

a moje nitro navždy dobouřilo! –

Však on mne Pánbůh také vezme k sobě,

a teď, má drahá, zašlá družko, tobě

a, synu, dcero – za vás rozsvěcuju

svou svíčičku, až život dobojuju,

pak sejdeme se v stánku Hospodina.–

Buď s vámi pokoj Pána věčného! –

Vám přeju klid: ve jmenu Otce, Syna, Ducha svatého.

Tak čekám marně; nikdo nejde sem,

by poklek zde na nesvěcenou zem,

by pomodlil se zbožně Otčenáš

a řek’: nu, on byl přece bratr náš,

ač hříšný, tedy člověk přec

a dobrý, a – kdo může za konec? –

Tak čekám – nikdo nejde rozsvítit

sem svíčičky za věčný mír a klid

a prolít vřelé slzy soucitu

za toho, jenž tu leží v úkrytu,

sám rozbiv kruté žití okovy – –

tak čekám – ach! ten svět je ledový.

Mé oči lépe svítí, září

než svíce z vosku na oltáři –

já večer na hrob jeho sednu,

a pak se vzhůru k výši zvednu

dalekých, vzdušných do kruhů –

a modlitba? – můj hlas: Uhu! uhu!

Hajej, hajej, mé robátko,

v malé kolébce –

nosila jsem tebe krátko

v loktech, bílé ve plence,

ubožátko!

Ach, ty nevíš, tvůj tatínek

jak mne líbal v ret!

líbal, líbal a vzal vínek

a mne zanechal jen svět

upomínek! –

Bolesť v srdci přeubohém,

tebe pod srdcem. –

Zrozeno ve smutku mnohém

skleslos matce brzo v zem. –

S pánem Bohem!

Hajej s pánem Bohem!

Již opouštím ty rovy posvěcené. –

Nade mnou mrak se všednosti zas klene,

a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,

zpět klesne rázem, umlkne, se stiší,

a padne v temno, v světa klamné moře

vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře!

Již s Bohem mrtví – s Bohem – na shledanou!

Až na mou rakev slzy přátel skanou,

a líc má stuhne – pak – nás učí víra,

již Kristus světil na Golgotě,

že po té bídě, žalném po životě

se věčný ráj nám, blaho otevírá.