Na hrob Karlu Vinařičkému.

V svatém lůně Vyšehradu

tichý hrob Ti vykopali

a k všem zašlým perlám naším

také Tebe, Karle, dali.

Zde’s odložil hůl poutnickou,

odpočíváš po všem boji,

a na hrob Ti národ klade

„Varyto a lyru“ Tvoji.

Varytem tím věčně zvučí,

co kdy Římu chloubou bylo,

co kdy z písně Virgilovy

římanskou hruď rozohnilo.

Lyra tvá pak budí ohlas

blahých idyllických zpěvů,

jež při bravech při sicilských

touhou prochvívaly děvu.

Co po luzích italských se

za pravěku rozléhalo,

to hlaholem českým se nám

z Tvých úst, Karle, zas ozvalo.

Hlahol ten zní po všech vlastech

věk ho věkům odpovídá,

a velebný Vyšehrad si

hrob samého pěvce hlídá.

Vyšehrade, rume slávy,

když tě vidím, slzím vždycky:

kde pohřbena všecka sláva,

tam spí též náš Vinařický!