NA HROB TVŮJ...

Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil

dumavě teskný. Bez nápisu,

kdo líbal, miloval, kdo zradil.

Tvou prudkou hlavu ostře leptá

sen, věrný ryjec delikátních rysů.

V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.

Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí

nebe a peklo, bolest, temné pudy,

bytosti naše semknul v mračné hloubi.

A poutáni, odpuzováni,

žili jsme znova všechny staré bludy

od počátku až do skonání.

Až tvoje duše měla sílu

zlomit se sama. Žlutě hasnul den

a západ žehnal tvému dílu.

Měj díky za ten nový život, drahá.

Ať ironicky k smrku nachýlen

kříž vedle civí s hrobu sebevraha.