NA HROBĚ

Ty, jež tu spíš, vždy v umírání dne

stesk denně prudší vzpomínky mé protne,

stesk po tobě, ty srdce pokorné,

básníku tichý v ženě negramotné.

Mé celé mládí pláče u hrobu,

mé celé dětství na kolena padá,

mé celé srdce za svou sirobu,

za celý dnešek se tu s Bohem hádá.

Ne, ty ses nehádala. Uzlík běd,

tvé vetché tělo, klidně břímě neslo,

úsměv byl mírný, oddaný byl hled,

neklesly ruce, srdce nepokleslo.

A žal můj v žehnání se promění,

jak se rtů tvých by na má ústa slétlo:

ať každé tělo v rodné zemi sní,

ať každé duši svítí věčné světlo!