Na hrobě Jozefa Dobrovského.

Svatý poklid ráčiž, Pane! přáti

Jemu, jenž zde v hrobě spočívá;

Dejž, by svítilo mu slavné světlo,

Co tvým vyvoleným svítívá!

Čechye, hle! v rouše smutku klečí,

Nad pahrbkem jeho ruce pne,

A v té hoři slzýc k nebi volá:

„O přestrašný, hrůzyplný dne!“ –

Neníť ho již v chrámě našich uměn,

Dobrovského není ve vlasti!

Neníť životného jeho slova,

Jeho rady vlídné ve slasti!

Památka jen zásluh jeho jasných,

Jeho lásky k zemi milené,

Horlivosti, hlubokosti jeho,

Toho plodů velkých pramene!

Kdo z nás neví, osýřelí bratří!

Jméno naše jak on okrásyl?

Duch kterak pro zvelebení Čechů

Velikánský s mrakem zápasyl.

Kterak dnem y nocý pro mateřskou

Drahou řeč a její slávu vřel,

Jí byl živ, a povytrval v lásce

K ní a k všem nám, dokud nezemřel.

Padněm tedy, zarmoucení bratří!

Slzy v tvářích, na hrob našeho

Váženého, slavného vlastence,

Padněm na hrob otce drahého!

Na něm složme vroucý naše díky,

Slzou zrosme ostatky drahé,

Z nichžto strom nám přešlechetný zroste,

Ovoce pak na něm přeblahé! –

Y spí tedy, dobrý, starý otče!

Spí tu s Bohem v lůžku studeném,

Až se někdy v nadehvězdném tejně,

Bratří tvoji, k tobě dostanem!

Pokud český jazýk nevyhyne,

Tvé se v Čechách jmeno bude stkvít,

Pokud v srdcy našich pra-pravnuků

Věrná žíla česká bude bít!

Já pak tobě, velevážný kmete! –

Juž juž sám kmet – ruku podávám,

Tě pak, laskavě bys s svého nebe

Na mne zýral, srdečně žádám!

A když má y poslední hodina

Temně s věže osudu zazní,

Otče nebes! otcovsky nás uvoď,

Tam kde žádné strasti již není!