Na hrobě matčině.

Matička má mi usnula,

čtvero má její lůžko zdí,

spí tam a spí tam dosavad –

nevím ach, kdy se probudí.

Ve blahém onom stišení

musí as míti pěkný sen

pod zemí, kde se nestýská,

můj z něhož nevyruší sten.

Matičko moje, přeji ti,

upřímně přeji svatý klid;

na chvilku ale přece jen

mohla bysi se probudit.

Říci mi, o čem se ti zdá

ve tvojich nekonečných snech,

o Bohu zdali, andělích,

anebo o nás, o lidech?

Či snad mi nespíš, matičko?

slyšíš mou prosbu, nářek můj? –

Všude je Bůh – ó, prosím tě,

oroduj za mne, oroduj!