Na hrobě mladého básníka z jara.

Pod jasanem tiché křoví,

před ním v kvítí mohyla,

mnohá perla z krásných očí

hrob ten pěvcův zrosila.

V tichém sadě srdce jeho

mnohá růže pučela,

mnohou písní něhotklivou

lyra jeho zvučela.

Mnoho poupat nevykvětlých

do hrobu vzal se světa,

proto kvítí z hrobu jeho,

bujně nyní vykvětá.

Každé kvítko to – je píseň,

jež pučíc vždy zazvučí

a slavík ji noci zpívá

až se jí sám naučí.

Zpívej ptáčku, zpívej písně

pěvců záhy zesnulých,

já pak budu na mohylách

zpomínat dob minulých!