NA HROBĚ SESTŘINNÝM.

Nad hroby tíše peruť rozprostřela noc tmavočernou,

V klínu jejich hlubokém mír a tichosť panuje.

Pohřiženi v sladkém snu kolem spí bratři pokojně;

V sen zde klesne chodec svou tady pouť dokoná,

Spí ve tichu hlubokém očekávaje jitra zlatého

Teď prsa již žádná více netiskne bolesť.

Tak ty i sestro nyní v chladném spíš lůžku pokojně,

Zem tě co matka milá v náruči pevně drží.

Větříkem třeseni stromové na hrob ti sypou květ;

V věnci se růže vinou křížku malého kolem,

V ozdobu hrob nímiž ti bratrská přikryla láska,

Jenž se kolem v krásném teď květu červenají;

Mutné si v křovině blízké pěje písně slavíček;

Vůkolních růvků sladce voní květiny;

Ty však vůni jejich líbou již více necítíš,

Více slavíka ni hlas již tebe neprobudí;

Zdá se že bouře litá tě zchvátila záhubě věčné,

Již jako poupě malé od keře oddělila,

By v život ach nikdy z hrobu již jsi nepovstala více:

Však ne nadarmo hledí na hroby záře ranní;

Nad hroby slunce zlaté též vzejde snad v čase brzkém,

Jejž, co hvězda raní, zvěstuje písma slovo.

Pak svůj byt chladný v dne nového světle opustíš,

Kde plyne, vejdeš v stán, zdroj blaha nepřebraný.