Na hrobech.

Kolem rovy pozarostlé travou;

jeden holý, z kypré, žluté hlíny,

pošlapané, pozapadlé ony,

jeden teprv čerstvě nasypaný.

On též slehne se a pozaroste. –

Jsou ty hroby jak ta lidská bolest,

život přes ně lehkou nohou kráčí

a jen někdy k nim se upomínka

vrací, by si zaplakala na nich. –

Přes zeď nízkou na hřbitov zří stromy,

přes ty stromy polospadlé hradby;

brzo bude sbořena ta brána

zející z nich bez dveřejí, mostu.

Nad nimi věž okrouhlá i šedá

pne se k nebi, mrtvý mrtvých stráže.

Ve údolí hučí temně řeka,

za ní vrchem černají se bory

lišíce se od jasného nebe,

po němž letí stříbrořasný oblak. –

Postůj, mraku, plavče beze cíle,

postůj, mraku, bratře mojí duše,

nemůžeš-li, vem ji na svá křídla,

ona s tebou letíc širým světem

bude bol ti lidský vyprávěti,

a ty za mne, jenž už nemá slzí,

s ní si nad tou zemí pozapláčeš,

potom k druhům pozaletíš šedým.

První tebe potká od ledovců,

druhý letě od siného moře,

třetí ale z pusté širé pouště. –

,Bratře šedý, bratře od ledovců,

mne-li podívanou měl jsi veselejší?‘

„Viděl já jsem v ledu stuhlé štíty,

po věčnosti v pouta spjatý život;

dole všecko ze snů slunce budí,

ale tam jen tisíceré slze.“

,Smutný obraz, ale truchlivější

viděl já jsem na té zemi, bratře.

Tam ten život spjatý jenom v pouta

doufat smí, že pouta svoje zlomí;

život však, jenž v náruč smrtí schvácen,

z objetí již nevyrve se nikdy.

Sluncem líbán stuhlý titán pláče,

ale bol, jenž v malé srdce pálí,

vysuší též léčivé mu slze,

na věky až ve svém hoři stuhne.‘

,(Truchlejší mně bylo podívání,

oblaku, jenž viděl siné moře.

V divém vzteku vlny bijí v skály,

tisíc jícnů řvaním lačných šelem

otvírá se zhltit vše, co žitím.

Stěžeň zlomen, rozervány plachty,

bez kormidla hříčkou loď je vlnám,

Plavci klnou, pocestní se modlí.

Zoufaje muž v náruč tiskne ženu.

Dravci šedí nad palubu pnou se,

na svou kořisť hledí kalným okem,

pak se pojí u jediný příval.

Koráb zdvižen hřbetem velikána

k výsostem se ještě jednou vznesl

a pak svržen v propasť letí věčnou.

Pronik výkřik, děsný výkřik jekem

a již v skály pusté vráží trosky,

již svou obět hltá v jásu moře.‘“

,Dravé moře, dravější však osud,

krutý los je, vlna milosrdná.

Ona chvátí, po čem lační, rázem,

krátké strojíc oběti jen muky,

nedělí, co v žití objalo se,

lnoucí k sobě stejně světí smrti:

Ale osud s hltavostí moře

poje hravou krvelačnost tygra

od srdce rve to, co nejdražšího,

v loktech lásky sápe kořisť svoji.

Usmrcuje to, co milováno,

a pak velí ještě dále žíti.

A byť střemhlav sebe vrhal v proudy,

ony vyvrhují zoufalého –

jen co šťastno kořistí jim libou,

nešťastný jim žlučí je i octem. –

Běda kvítí, odejde-li leto,

běda srdci, kdy mu zhyne láska;

však se léto budíc květy vrátí,

srdci blaho prchlé jenom smrtí.‘

„„Ledu, bouře, smrti, zoufání vám

zříti bylo – a já spěju z pouště.

Poušť jsem zřel! kol písek, nad ním nebe

a nic více – poušť jsem viděl – poušť!““

,Pílíš z pouště plný plaché hrůzy,

blaze ti, že jsi jí mohl prchnout.

Viz tam dole mezi davem křížů

na tom hrobě čerstvě nasypaném,

viz jej tam – on poušť si nese v prsou;

nekonečnou, bez nebe a slunce,

z které nelze, nelze uprchnouti.

Pustý písek, dnové živobytí,

noze šlápnout na každé je zrnko;

poslední až teprv trnouc patře,

z prachu pouště povznáší se duše.‘

Sivá mračna srazila se v jedno,

zahalila nebe jasné modro.

Proč má na zem jasné slunce svítit,

když tam v hoři lidské žití hasne? –

Vítr zavál v temnobarvá roucha,

že jich šumot rozlehl se hromem;

mračna pálí bleskem svoji bolest

a jich slze zalívají popel. –

Bouře, bouře, myšlének mých sestro,

třes, ó třes tou nenasytnou zemí

jako tyto vzdorným chvějí tělem.

Bouře, bouře, bořte, palte všecko,

vždyť jest spása jenom ve skonání.