Na hrobech Indianských.

Zem svobodná a přec tu bezpráví,

jak děsnějšího neviděly světy,

krok každý křivda, zločin krvavý,

a každý ples vítězné oslavy

divoký vzkřek, jak nehýk barbar kletý

na zříceninách Romy před stalety.

Když tyran stele na vaší si šíji

a deptá v prach vás mrzké poroby,

tu na poplach vám všechny zvony bijí,

když Huron padlých tančí nad hroby,

jež sami v hrdlo již mu tiskli nůž,

tu divokou je šelmou rudý muž

a děti strašíte tou komedií;

když ale lid, jenž cizé dobrodruhy

a vetřelce tisk vřele v náručí –

a dobrý lid, jak žádný v světě druhý,

když po kapkách se krve umučí,

a v srdce, jež vám v družství otevřené

se jako v posměch olova kus vžene,

ba na hrobech i jeho prokletá

vítězná píseň Huronské víc hýká –

toť do pralesů vnikla osvěta

a přec-li kdo, že bezprávím to, říká –

to lichý útlocit – to romantika.

Oj romantika – tož teď píšu též,

jen abych déle uměl psát též v rýmu,

jen abych vtělil z mozku ten kus dýmu

a oblek v roucho fantastovu lež,

bych na chvilku tím jiné pobavil? –

Aj, toť bych v čárce pero zastavil,

jímž jiní marně k témuž cíli vládli,

kdy nechtěl den co den ten rod váš padlý,

by hanbou kdos mu čelo zohavil! –

Leč – budu psát, vždyť lichými ne slovy;

vždyť viděl jsem tu zem, jak čarný ráj

a čistá, modrá tak, že azurový

závodit nemůž’ s nimi nebes kraj,

a v bezednu se jejich lesy třpytí

a táhnou v dál, že vrcholný ten lán,

když na něm slunce zář se rozesvítí

jest jak ten rozvlněný oceán

a ptáče každém suku na širokém

a zpěv se mísí v každý větru dech

a z křoví laň velikým zírá okem

a nohou jako struna tepe mech

a z pod větviny dlouhé, tmavostinné

se řeky proudí čisté, křišťálové

jak slza, jež se z pod oboří vine

a vodopády barvě ve duhové

stříbrným pásmem se skalin se lijí

a v květy hází perly démantové

a lesy šumnou plní melodií.

A praerie ty dálné, bezehrané,

kde pestrých květů živém ve záchvitu,

jak démantů vsázených v malachitu

a do nichž vítr-li jen pozavane,

by člověk pad v ty vlasy rozčesané

a toto vše – ta krása neobsáhlá,

co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? –

Kde Wigwam stál, líhnou se bezměrá

ta vaše města hladové jak houby

a v lesích pádná houká sekera

den co den množíc vaše dílo zhouby

a z lesů fenc’ praerii rozřeže

a po jezerech letí pární šrouby

a v svět roznáší vaše loupeže.

Ba všechno, vše jste sobě osvojili

a k otroctví si skladli pod nohy,

z vás každý svou zve tu neb onu míli,

kde díl má země té syn ubohý? –

kde osvěta nešena temnot robu? –

Jej vyštvali jste odsud jako laň

a nemá místa pro své hlavy mdlobu,

jej rukou jemnou odvádíte k hrobu,

z kad příští rok jej vyštve vaše zbraň,

to pro dolar a ten buď klet, kdy prací

tou celý velký národ dokrvácí! –

Kde osvěta se ptám vás ještě jednou?

Já viděl lid ten před vašimi domy,

jak s žebrákovou čekal tváří bědnou,

a marně čekal, ven až na něj shlednou

a hodí drobt, co padá pod stoly!

A div, že srdce při tom nepuklo mi:

syn země té žebrácké o holi!

Kdo k bratrovraždě štve jej každý den,

kdo podává mu družnou pravdu dnes

a zýtra zákeřník co slézá ves

a vraždí jako zvěř i družný kmen? –

Kdo daří na oko jej kusa cárem

a zýtra kupčíků šli pronárody,

by vzali mu jej zas a shnětli žárem

– by nechtěl zpět jej zas – hořlavé vody?

Kdo bezbranné v dům láká náčelníky

a vraždí je, že sotva přes práh kročí

a nade tím-li lid se rozdivočí,

kdo věsí na chvoj jej jak loupežníky?

a tich-li přec, kdo přec jej zabije

i pod posvátným znakem Unie?

a vraha, jenž se v lidské krvi brodí

jak střelil ptáka by, čí soud zas svobodí?

Volnost jste sobě zbudovali tady,

evropský otrok nesní ani o ní,

zde samozvanec víc se neutroní,

leč – jaké stavili jste na zaklády? –

Být prorokem je věcí zvšednělou,

ač ten co ve prach zmučil před věky

pro bídné zlato Hišpan Azteky

teď přes celou svou pýchu zpanštělou

v té, již byl jednou v rumy skácel, zemi,

je otrok otroků sám mezi všemi. –

Vy buďte volni všeho ze světa,

že z prachu k vám zřít budou otroci

a svítiž si ta vaše osvěta,

jak nové slunce tmavé do noci

a stavte všemu, co je lidským, tróny,

že řekne rozum: spasili jste nás;

či srdce lidské nebude se vás

též jednou ptát: kde padlé miliony?

kde Abele si nechal Kaine vrahu?

kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu?

kdo ze světlé té záře kolem hlavy

vás rudého paprsku hanby zbaví? –