NA HROBECH SEDÁ.

K životu nevzbudíš, co v srdci vyvřelo již

a neroznítíš odumřelý vznět.

Sám, živý, nade hrobem stojíš

a víš, že nejlíp’ na hrob zapomnět’,

že v zapomnění s novým dnem se spojíš.

Nad marným slza novou marností je,

jen v úsměvu je záblesk věčnosti.

Slyš! Slyš jen! Slyš, jak divě srdce bije,

když žehnají je jitřní milosti

a čas se s vůněmi a s rosou těchy lije.

Rozvitá růže kalich rtům tvým podá.

Jí nevěř, smrtelné, a zrak svůj obrať již,

kde krásy jediné tě vábí měnná shoda,

jíž neznáma je únava a tíž

a jejíž paprsek jen slabé k oslepení bodá.

Na hrobech sedá a přec živá věky

z fantomů všech se zvedá, skvělý tvar,

a nad ženiny žárnějšími vděky

ti vdechne v duši nemíjivý žár,

z nějž nevyhojí kouzelničí léky.

Z všech srdcí mrtvých pláče nebo plesá,

jak sladký div v noc dlouhou zazáří,

v svém tanci vzletí z pekel nad nebesa,

pád mezi světy šílený ji nezmaří,

vždy v něčí otevřené, živé srdce klesá.

Jí v krystal věčně zářný vodní pěna

a kosmu tajemná tvář v jas se promění.

Ze zaslíbených krás je silným zaslíbena,

a, navždy zakletu, ji hledej v umění.

Dej mrtvé jí! Dej živé vše! Jak malá pro ni cena!