Na hrotu meče.

Tisícerou duhou světlo kmitá

v šerých oken olověné síti,

ba i v pavučině tam se chytá

pod růžicí v ostrém oblouku,

dolů běžíc po blysknavé niti

v patách vytylému pavouku.

Blíž jen, světlo! Vejdi s vonným vzduchem! –

– Okno, otevřeno kvapnou rukou,

zatřáslo se v starých zavěsách;

prška květů vpadla sněžným ruchem

s ptačí hudby směsí jasnozvukou,

záře šlehla na strop, zdi a práh;

s kouzelným svým rejem svěží jitro

vlétlo zlatě, hybně, jásavě

hradní jizbě v zasmušilé nitro,

tak až v jeho náhlé záplavě

stará zbrojnice ta středověká,

mrtvě zdřímlá pod ctihodnou plísní,

dechu jara života se leká,

jenž ji zbudil vůní, jasem, písní!

Či chce z dávno vysloužené mdloby

rosou křísit neklid zašlé doby?

Hle, ten krunýř s rýsovaným květem,

když naň slunce zasvitlo jen letem,

zdá se, jak by se byl zvolna hnul

živým dechem prsou rytířských;

jeho kov jak stříbro, rez jak zlato

v nezvyklých se leskne paprscích.

Ba i prapor, jako vichrem zdraný,

setlelý jak rubáš, hle, se vzdul

vybledlým svým erbem trochu vzhůru.

Vše, co spí tu, v mrtvou věčnosť klato,

čemu živí odzvonili hrany,

střásti zas by chtělo noční můru.

Však jen mžikem prach ten klamně mládne;

neúprosně smrť tu sama vládne.

Kam jen bloudíš, bílý motýle,

z jarních sadů v železné tu hrobce?

– Hle, on jako na květiny stopce

klidně odpočívá na tětivě,

vzlétá k přílbě zas a čtveračivě

tykadlem ji zkoumá na týle,

pak se v temný otvor její hrouží,

by v tím bujnější se vrátil rej;

kolem halaparten, ručnic krouží,

težká rukavice baví jej

nemotorně obrovskými klouby;

všechen přístroj vražedlné zhouby

obletuje bělostný ten host,

zvědavý jak hravá nevinnost.

Nejlepšího místečka si hledá,

v nejkrasším jež plane slunka lesku,

až je zvoliv, půvabně si sedá

na hrot meče. Starý sekáč ten

trčí koncem na vzduch, k oknu ven,

položen jsa na kamennou desku

kratší než ta čepel jeho dlouhá,

jež se mečům, co jich v síni kolem

jako trpaslíkům pyšně rouhá.

Motýl na hrotu tam sedí holém,

v jehož bleskotu se zrcadlí

čtverolístkem křídel třepetavých,

jako narcisek naň upadlý;

nepohnut zas v dumách přemítavých

tkví tam jako živá otázka;

ba již otázky se hejnem rojí,

sledujíce k starožitné zbroji

svého vůdce, letce běláska.

„Kolikkrát, ó meči, drtit strachem,

smrtí, mstou, ti bylo podílem,

že se skvěl tvůj bodec krve nachem,

jak teď sněhobílým motýlem?

Kolikkrát jsi projel srdcem vroucím,

proklál v prsou štěstí, mladosť, lásku,

jak zde vnikáš nyní ostřím skvoucím

v slunnou záři, v zlatou světla pásku?

Z přílbic železných i tvrdších hlav

vykřesal jsi stokrát jisker dav

hojnější než lesklých mušek vír,

jenž tě bez bázně teď obletuje!

Děsils říše, hubils moc a mír,

kácel’s blaho lidské v bezdné sluje,

planul’s v moři slz a v dědin žáru

pod kalicha, pode kříže znakem,

pod prapory, z nichž teď hrstky cárů

dějepravec chladným zkoumá zrakem!

Kolikkrát jsi v naježeném lese

oštěpů a sudlic, v houšti střel,

v dýmu bleskem hýřil v divém plese,

kdež tví druzi jako r je včel

žíhadla svých bodců vráželi

v statisíce nepřátelských těl!

Zřím tě v houfu kopí, arkebuz,

v seči, v ohni kusů, v šípů dešti;

trouby, ržání v rudé nebe vřeští,

zdivo padá, ječí vřava hrůz,

v podobách div lidských vůkol běsi

vraždí a mrou s kvílem pod kolesy.

A kde pobyl’s, všude zpustlá lada,

nahý sirotek a vdova mladá,

všude hlad a kletby, pláč a trosky!

Všude v trýzni zoufání a muk

neskonalá oběť tobě padá,

za niž rdí se, za niž chví se vnuk.

Vše to připomínáš hlasně dosti,

němý jazyku ty minulosti;

nuže, mluv jen dál a neuskoč

otázce, jež křídlem zavadila

jako motýl o tvůj břitký hrot!

Dráha tvoje – krvavý to brod,

ale kam se všecka krev ta vlila?

Tolik bojů, ale mluv též: proč?

Dosáhl’s kdy obětí svou cíle?“

– Jak se táži, ruka má té chvíle

opřela se o kamennou desku,

hle, a meč tu zaplál třpytným kovem

jako v hrozbě, uražen mým slovem.

Pohnuv, otočiv se mžikem blesku,

proti mně ční obrácený hrot,

na mne míří, a ten motýl bílý

vyburcován vrazil o překot

ve tvář mou i prchá v jarní sad,

Tak mi bodec otázku mou vrátil.

„Oj, či bez boje tvůj vlastní rod

božsky mocně dospěje kdy k cíli?

Či, ty červe, sám, svou pýchou snad

korunu svých tužeb již jsi schvátil,

bez oběti, nezraněnou rukou?

Jinak-li než s neskonalou mukou

padáš pod kolesy doby svojí,

pod praporem svým a ve svém boji?

Kdež meč váš? Či ten se honosí,

že ho krev a slzy nerosí?

Někdy pak, až znak tvé doby zbledne,

motýl na zbraň vaši vetchou sedne,

zamyšlený potomek to zhlédne

v záři jara; ó vy polobozi, oč,

že si vzdychne: Tolik zápasů – a proč?

Ideal však, víra v budoucnosť,

za niž člověk rád by umřel kleče,

vždy jest okřídlený s výšin host,

motýl bělostný – na hrotu meče!“