Na hvězdárně.

Po nebes jasném baldachýnu

se vynořují shluky hvězd.

Potopil oko v zářném klínu,

myšlének zárod slaví vjezd

a roste duchem výš a výš...

Jak luzně rdí se Krasopaní,

ubledlý Vodnař síti sklání,

pyšný se Merkur v západ vznáší,

Mars hněvu rudým ohněm straší,

Orion stoupá v slavnou říš.

Shlukly se úže poděšené

nešťastné sestry Plejady

a měsíc světlo utěšené

do zlaté vlívá zahrady;

velebně trůní Jupiter.

Daleko bílou mlhovinou

se miriady sluncí vinou

a prostřed, šat v ně noříc skvělý,

stříbrné proudy Labuť dělí,

po vlnách plynouc čistých sfér.

Podivná shodo! divná sílo!

věčnosti času, prostoru!

Kdo chopí vznik tvůj? Tvoje dílo

záhadou ducha názoru,

jenž tebou v tobě původ vzal.

Hle okamžik a drobná vlna –

a říše skví se divuplna!

Kolik těch světů vesmír chová?

tu střed a vrstva vrstev nová

bez konce, počtu – dál a dál!

A zemi měsíc, slunce země

na pouti družné provází;

kol Alkyony sluncí plémě –

a dál a pak? – um zachází,

a neobsáhlý počne kruh.

Jest centrum jedno ve všemmíru,

jež, nepodlehnouc změnám víru,

jedino stojí všemohoucí,

co moudře řídí všecko jdoucí

a duši jeho – věčný bůh!?

O prachu z prachu této mrvy,

již zeměkoulí nazýváš,

ty viděti chceš základ prvý!?

červ na den moře přelíváš,

nestíhlým bloudě chaosem.

Mníš světla nabyt v temné noci

kouzelnou skel a čísel mocí?

Těch říší zámek ku prostoru

ten neodemkne ruka tvorů,

jež poutá mžik a hruda zem!...

A přece pružná ducha síla

mohutná křídla pozvedá

a světů Tvůrci v tajná díla

skoumavým umem nahlédá.

Sám článek věčném v řetězi,

duch těchou žive: zbaven tíže,

bytosti, z které pošel, blíže,

tajemství svatá, nevýslovná

že jasným jednou okem srovná,

nad časem hmotou zvítězí!

I navrací se znaven letem

z mlhavých poutí k počátku,

kde poesie sladkým květem

protkanou slýchal pohádku,

do děckých snů těch blažených,

a slyší děcko zníti znovu

v měsíci harfu Davidovu,

a vidí jak se dráhou mléčnou

v otčinu svatou, nekonečnou

vznášejí duše zvýšených.