Na jahodách.

Kdys doma v lese úzkou bloudě stezkou

já potkal náhle mladou dívku hezkou.

Šla po pěšině, těsně podle vody

a v rukou nesla košík na jahody.

Já zastavit hned v šeru chtěl ji stromů,

leč ona děla: „Nech mne, musím domů!“ –

Tu prosit začnu: „Sečkej, pouze trochu!“

Leč ona: „Vari! – jdi si sám, zlý hochu!“ –

Než, po chvilce si dala říci přece –

a oba potom šli jsme spolu k řece!

Já jen se smál, že tak prv durdila se,

a záhy tak že smířil jsem ji zase...

Já přivinul ji na svá prsa v žertu

a jahody jí z koše bral, i se rtů...

Nic ona juž se nebránila! – v tichu

jen dala se do upřímného smíchu!

A loučení když nadešla nám doba,

my vřele toho litovali oba!

Tu naposled já dlaň jí tiskna, pravil:

„Hle, dítě, jak nás oba hněv tvůj bavil!

A komu máme za to děkovati?

– té stezce malé nechať vděk náš platí!

Je úzka sice dost i pro jednoho –

leč když je nouze o jinou, – co z toho?

Dnes viděla jsi, že i dvěma stačí,

a to tím snáz – čím víc se mají radši!“