(Na jaře r. 1864.)

I ptáče volně šveholí,

když jaro zlíbá sady.

Vždyť staré rány nebolí,

a zpěvu volno všady.

A probouzí se luh i háj,

kde síla spjatá tlela,

jen člověk, tvorstva všeho pán,

je sluhou mdlého těla.

Tak mizí vzácná hodina

i těm, kdož k ní se hlásí,

a každý jenom zpomíná

na prchlé zlaté časy. –

A slabě kmitá nadšení

jak světlo na kahánku,

když zpitý svět si ulehá

po nočním kvasu k spánku.