NA JAŘE.

Venku je jaro, slečno Kláro!

Nás ovšem to již nevzruší,

my vyhneme se úzkostlivě

aleji starých moruší.

Eh, přec jen časem vzpomeneme

na krásný lásky naší čas,

v srdci se tiché přání ozve

v tu alej navrátit se zas...

A půjdem oba... Setkáme se,

krok zastavíme pojednou,

a naše líce zčervenalé

v tu chvíli rázem poblednou.

U nohou našich zaharaší

z podzimu v stezce zbylý list,

z přivřených víček náhle vzplane

vzájemná, hořká nenávist...

Půjdeme dále bez pozdravu,

hlavy se marně otočí,

a ještě jednou nenávistně

si pohlédneme do očí.