NA JAŘE.

Dech jara lítá kol a sype květů déšť

v můj vlas i na mé skráně,

což platno: v skráních pal, a hebký vonný chlad

se marně lije na ně.

Proč srdce netěší, proč duši nebaví

ty vděky neskonalé?

ach, duše v mlhách sní, a touhou šílenou

mé srdce rozervalé.

Vždyť úsměv vylhaný se ztrácí neplodně

jak krůpěj v zprahlém poli;

vždyť nemít ze svých snů než hrstku popele,

to přec jen příliš bolí.

Jak slavně, horoucně bych jaro vítala

v dum prchlých mraků starém!

leč jeseň v srdci mém, a jaro květoucí

mi ani není jarem.