Na jaře.

Přes lesy táhlo jaro – jen se mihlo

v slunečním třpytu sotva prvně v let,

mech v lese, trávu na lukách to stihlo

i širý vrchol, který jako kmet

sivý a holý, jak vše k žití tíhlo,

z kamení svého chudý vydal květ.

Přes lesy táhlo jaro, vůní v třpytu

volalo květy z podzemního bytu.

Kdo neotevřel ještě zimních dveří,

paprsek slunce jarního tam vnik’,

ze stébel slámy, ze smetí a peří

vyvedl bzukot, jásot, hluk a křik –

ty zbudil spáče, kteří neuvěří,

až slunce spálí vše, co v okamžik

se neuteklo z topeného bytu

v stín chladný nebo rosu jako k štítu.

V pletené byty slétali se ptáci,

a motýlů řad pestrý na záhon,

když poznali, že jaro se juž vrací

svým dechem, jasem pod zářící zvon,

co, jasný, skláněl odvěkou juž práci

od strany k straně u modravý sklon

nebeskou klenbou bez slzy a vzdechu

jak nezbornou, jak ochrannou jich střechu.

Než jaro přišlo, pod sněhem a mechem

spal hošík; jako vesna krásný byl.

Teď oči protřel, uvolnil si vzdechem,

vzal šípů toul a luk a odkvapil

z úkrytu v kraje s nelíčeným spěchem

a smál se a zas chvíli vážným byl –

jak dovedl to, běže čtveračivě

až k lidským bytům, nestavě se dříve.

Tam za růžovým keřem ukryl hlavu

a jinde v rákos, ku rybníku v let

když zaměřil svou nožkou v mokrou trávu,

neb na lodici vzadu skrytě sed’,

když vlnou jela dívka pro zábavu

od břehu k břehu a zas potom zpět –.

Vždy dobře ukryl se a střílel šípy,

že chybil by, to špatné jsou jen vtipy.

On nechybí: vždyť na růměné líci

dvé zazářilo očí v snivý jas –

prsa se zdvihla, sladkou touhou snící,

jak srdce v nich, že juž jest jeho čas,

ten ret se usmál, jako by chtěl říci,

že k líbání tě zve a v hojný kvas – –

a rozpjaly se ruce hochu zvěstí,

již řeklo očí zaslzených štěstí.

Ó lásko! Je tu jistě jaro, je tu,

když opustila’s tajemný svůj byt

a zaměnila za byt srdcí v letu,

jenž písní hrá a značí blaho, klid

a končí se v tom políbení retů – –

v tom objetí – – co blaží mladý lid...!

O lásko žití jara, jsi tu, jsi tu –

ze svého přišla’s do cizího bytu!