NA JARNÍM SLUNCI

Ach ty má umíněná prostoto svatá!

Ona se mi tu celičká svlékne,

poněvadž slunečná hodina zlatá

po stráni v tichu k poledni se vlékne,

poněvadž je to prý zdravé,

poněvadž je to hezké, být smědou,

poněvadž... poněvadž... cožpak vím,

na stráži sedím a broukám,

na stráži pod keřem šípkovým

a koukám.

Plujeme, plujem na kousku kraje,

vznesl se s námi k nebesům,

dole je Vltava, flašinet hraje,

parníky, přístav, lidé a šum,

leč u nás pokoj a ticho

jak u pecnáře, když těsto kyne,

však také kynou jí ňadra i břicho,

počkej, ten mravenec neslušný zhyne,

a slyš, jak divoký holub vrká

na dubě.

Kdyby se opravdu tenhle kout země

chtěl s námi utrhnout,

zlé ještě hlouběji zanechat plémě

a plout, plout, plout,

tu stráž bych neseděl, svlékl se taky,

pro ni a větřík, pro oblaky,

sluncem bych dal se svléknouti z kůže,

zhnědl bych, omládl a ztratil rozum,

voňavým kvítím vystlal jí lůže,

píšťalu pěknou bych vyklepal z bezu,

šípkový keř by věděl, že rozkvete,

až si k ní vlezu.

Plujeme, plujem, svítí mi nahotou,

vždyť je to tak prostá a jasná věc

na slunci v trávě.

Nechoď sem, člověče, se svou hlupotou,

poledne kol nás je šírá klec,

před mříží zůstaň, najez a prospi se zdravě,

ať lajdák jsi, nebo myslivec.

Pst, posečkej, ticho, posečkej!

Plujeme, plujem na zeleném voru,

hudba nám v srdcích jak včeličky bzučí,

ve vzduchu, v hrdlech ptačích je med.

Jsme kousek štěstí, svobody, míru,

nad věci dole, jež lhou a mučí,

jsme prostoduchý vzlet.

Posečkej ještě jen chviličku,

pohleď, jak sen jí usedá na víčku,

posečkej!

Pst, ticho, pst – nebo kormidlo vezmi,

pomalu, po slunci ten vor náš vez mi,

nespěchej:

než s medem ten bílý krajíc dne tu sníme,

však my se domů doplavíme,

pomalu, po slunci, dej se vpřed,

bydlíme: Smíchov, 940.