Na její oči.

Oči modré jako charpa,

Hvězdy blaženosti mé!

Vy, jenž mi do středu srdce

Jemnou září svítíte:

Buď mi volno, roztomilá

Světýlka, vás pohlédnout,

A mé budoucnosti osud

Z blesků vašich uhodnout.

Nebť jen z vás se zřejmě jeví,

Co v srdéčku přebývá,

S čím mé roztomilé děvče

Nejraděj se zabývá.

V zrcadle se vašem třpytí

Jeho mírná nevinnost,

Dobrota, poklidná kázeň,

S čistotou y upřímnost.

Zřetelněj’ než květní rtové

Ke mně mluvit umíte,

A štěstí mé nevypravné

Vy – jen vy mi jevíte!

Ve vás bohatství nacházým,

Kterýmž nábob oplývá,

Ve vás zýrám, čehož cherub

V jasném nebi vidívá!

Ach, jen lásku ne! – tať ovšem

Stařečkům již nekvete;

Ale náklonnost upřímnou –?

Tu mi neodepřete!

A co láska ve mladistvém

Sňatku tratívá stálost –

O, tuť náklonnost mé Milky

Vytrvá až na věčnost!

Svěťte tedy, hvězdy moje!

Svěťte na pěšinku mou,

Po které ku hrobu svému

Již již snad mé nohy jdou;

Osloňte mi vy svou září

Mého štěstí rájský květ,

Změňtež mi, rozmilá světla!

V nebe tento chudý svět!

A když budu, očka! někdy

Pod drnem prachnivěti,

A mé srdce lásky plné

Nic o vás – nic věděti –

Tu se pozdvihněte k nebi,

Pak se tiše zas sklopte,

A slzynkou zpomenutí

Pahorek můj pokropte!