Na jeseň.

Přírodo ty krásná,

Proč tvé roucho siné?

Či mně chceš býť hlásná,

Že vše krása mine?

Mine, mine jistě,

Jest to všady zříti;

Dí svět v každém listě,

Že mu jesti mříti.

Vítr v stromech kvílí

Přetesknými šumy,

Ví-li o tom, ví-li,

Že hrá světa dumy?

Potok šplouná tíše

Ke smrtnému sňatku,

Jak by ze sna říše

Bál se zbudiť matku.

Lípa v nepaměti

Lupení své smítá,

Vyrudlé ty děti

Zem matersky vítá.

Jediné jen boří

Zeleň svěží třímá,

Stejně jemu dvoří

Léto jako zíma.

S kým se, srdce moje,

S kým se volíš družiť?

O vol na zlé boje

Jako bor se stužiť.

Nedávej si čáku

Jako lupen sroniť,

Nedej od mudráků

V důvěře se boniť.

Jeřáb čas svůj tuše

V pouť se dává světem,

Znáš-li milá duše,

Co svým jeví letem?

Stálá zeleň borů,

Věst, již luňák slouchá,

Zemských jest to tvorů

O věčnosti toucha.

Toucha tato sladká

Borem, ptákem mane,

Příroda ji matka

K dětem svojim vane.

Tvorstvo o té bláze

Věstí jako ze sna,

K tužebné jim báze

Nezasvitne vesna.

Jest to Mojžíš němý,

Jenžto k pouti svítí,

Ale v svatou zemi

Sám nemůže vjíti.

Ty's však ptice Boží

Vyšlá z jeho dechu,

Po zimném tom hloží

Věčnou ti dá těchu.

Zbyvši těchto sněhů

Pozemského stáje

Dojdeš věčných břehů

Nebeského ráje.