Na jezeře Čtyřkantonském.

Již Luzern tratí se – Pilatus

ční v pozadí olbříma stráž,

a v slunečním zásvitu v lehký klus

v před parník se rozbíhá náš.

Ba zdá se, jak tančil by na vodách,

jak do čistých zelených vln

by s radostí bořil se jako v hrách,

oř poutníků, veselí pln.

A před námi jezerní modrá šíř

a kolem nás věncoví hor,

jimž na čelech blýská sněžná pýř,

a na vousy splývá jim bor.

Jak na stráních jásá tu zeleň luk,

jak ledovce v dálce zřím plát,

co v šumivý, šplouchavý vody zvuk

se mísí hlas zvonících stád!

Kam pohlédnu, naseto domků zřím,

z nich každý jak řezaná klec,

leč k nebi z nich kroutí se modrý dým

a okna jak v plápolu svěc.

A v dáli tam měst se zářící běl,

hle, potápí v jezera kruh,

jak do rudé hladiny tich by zřel

jen bělavých kopretin luh.

A všude jen úsměv a všude ples,

kam pohlédnu, zachytím jej,

a šumný vln šepot jak z hloubi nes’

by o něm mi pohádky děj.

Ó, föhne, jenž vaneš teď výsostí

jak země té svobodné dech,

ó, zanes jen trochu té volnosti

i do těch mých sevřených Čech!