NA JINÝCH HVĚZDÁCH

Mne často posedne světlá myšlenka,

co děje se právě na jiné hvězdě,

ve světě tvorů jiných, než my jsme.

V čtyrrozměrnu.

Neb vím, že duch a hmota jsou všude

a život je věčný.

A připadá mi mnohé tak jasné

jako list na stromě před mým oknem,

neboť dálky jsou jen zdánlivé,

jako zdánlivé je všechno

a přece pravdivé.

Tos ty tam, můj bratře,

někde na Venuši nebo na Uranu,

teprve se rodící, v budoucnosti viditelný,

procítající k chápání vyššího života,

či je to mikrob dosud nevyvinutý, planý,

přece však projev věčného jsoucna?

Duch můj, jenž nezná pozemské tíže,

prolétá volně propastí hvězdnou

jak božský paprsek,

navštěvuje vás, vzdálené světy,

přitahován jsa životem ve veškerenstvu,

proniká plamenným vírem slunce,

mlžinami stejně jak ledovým mrtvem vyhaslé hvězdy,

nepotřebuje vzduchu, nepotřebuje vody,

může žít všude,

na Venuši, na Uranu,

až tam, kde vesmír náš mizí,

a ještě dále,

v zdánlivém prázdnu, jež čeká

teprve zrození světa.

To je tajemství paprsku, který nesčetně slunečních let

letí k nám na zem’, aby nás posléze našel,

aby nám věstil, že nejvzdálenější hvězda

ví o naší planetě, stejně jak paprsek planety naší

ví o všech ostatních hvězdách,

k nimž jednou dolétne

třeba až poté,

kdy naše země, již vyhaslá,

plouti bude vesmírovým mořem