Na Julii.

Julie! proč v té době utěšené,

V mé když oči mocně okouzlené

Z tváří tvých se záře prýštila,

Když se předemnou nebné rozvíjel rozkoše trůn,

A duch můj zhostěn zemské tíhoty,

Žídlem plynul rajské blahoty:

Proč jsi ze stříbrných strun

Třesoucí se rukou

O smrti píseň, tesknou, trudnozvukou,

Mysl srážející loudila?

Slzou na to – slzou koruny převážící,

Vážným otazem se stkvící:

„Zdaž za hrobem šťastní snové se neroztříští,

Zdaž i tam naší milosti kyne příští?“

Duše tvá v celé na mne spanilosti dchla.

I jí kyne, děvenko důvěřuj!

Příští věčně vesnou splývající –

Než milencově výstraze stůj!

Nám též po letech blažených,

Po mnohých letech – ještě mnohých,

Smutný rozpoje večer zašeří –

A na mne zaměří –

Ne! ach, nikoli!

(Bolest ta by Julii zetřela!)

A tě osudův železných střela

K svatým břehům létejským

Od boku mého strhne:

Milenko nepí!

Ach, milenko nepí!

Nepamět nesoucí vlnu nepí!

Potuluj se v smutném cyprisovém háji,

Dokud stín můj, skloniv k temnému se kraji,

Po nemnohých,

Chvílích zde protoužených,

V zaníceném objetí

Stín tvůj nepostihne,

A v jedno nesjihne!

Šál tu nabravše náš šustící poplyne krok

Přes čistící, zrcadlný tok,

V zjasněné ztepilosti

K věčné milosti,

K polím elizejským!