Na kadeř.

Opuštěná kadeř, cizí

smutně leží přede mnou.

Pověst její duchu mízí,

skrytá rouškou tajemnou.

Bůh ví sám, jak dlouho tady

tlela v prachu pradávném!

Její význam, život, vnady

za své vzaly dlouhým snem.

Rci mi, kadeřko ty malá,

jak jsi přišla pod můj krov?

Ruku, jež tě jiným dala,

dávno již as ukryl rov.

Jaká asi hlava blahá

tebe druhdy nosila,

a jaká to ruka drahá

o tebe ji prosila?

Zda tě matka dala synu,

aby, zašed v cizí dál

na svou milou domovinu

a na ni si vzpomínal?

Aneb s dívky čistých skrání

ustřížena’s bezděky

jako lásky požehnání

pro rozchodnou na věky?

Či snad’s byla syré vdovy

upomínkou jedinou

po zmizelém andílkovi

s duší ještě nevinnou?

Aneb pěvec rodných luhů

přeživ sobě světa vír,

dal tě dříve svému druhu,

nežli zašel v monastýr?

Mlčíš – – a tvá stará páska

zbledla, dřív tak plamenná!

Zbledla, jak ta stará láska

vyhaslá a ztracená.

V prázdný hluk všedního žití

Zjevila’s se, jaký div!

chci tě vlastním srdcem krýti,

dokud sám tu budu živ.

Buď mi strážným amuletem,

abych žár svůj, slasť a žal

před planým a drzím světem

k tobě jenom ukrýval.

Až pak v zem se prach můj vhrouží,

pak tě, družko moje, sám

duši, jež po tobě touží

na věčnosti odevzdám.