Na Karlově mostě.

Tam pozdní za noci spí tvrdě soch těch řady,

nad tůní závratnou se mlčky nahýbají,

ve pláštích kamenných se dumy věků tají

a zapomenuté jak dobou, stojí tady.

Pod nimi hluboká a temná řeka hučí

si tajeplnou báj, již nikdo nepochopí

leč ten, kdo na věky se s bolem svým v ní stopí

a jehož soucitně jme ona do náručí.

Ze prázdna obzoru jen jedna hvězda bílá

se dolů schyluje a její pablesk v hloubi

se noří do řeky, tam s chmurami se snoubí

a větší ještě tmu kol kolem rozestýlá.

Břeh, město, řeka, splav a s hora nebe tmavé

a v dáli mostů dvou svítilny mdlé a rudé,

vše jako z jiného to světa zjevy, všude

jen stíny podsvětí se rodí a mrou mhavé.

Teď nový, temnější se stín přehoupnul s výše –

slyš... temný pád – šum vln – a výkřik nocí pustý.

To přelud byl a sen. Hrob zapomnění hustý

se znovu uzamknul. Noc dál se valí tiše.