Na Karlštejně.

Na hrad Karlštejn, vzdálený tak světa pychu,

si císař Karel opět zajel, aby v tichu

nad písmem svatým v zbožném duše klidu

a blízek věrným manům, kteří četným sborem

tu nad korunou českou stálým bděli zorem,

snil o budoucí slávě svého lidu.–

Je po půlnoci. Sličné páže na trnoži

u nohou Karla spočívalo v pestré koži,

co zatím císař v šeř komnaty zírá;

kol úmlk velebný – jen vládce rusým vlasem

a svíček plamem teplý vánek chvěje časem,

jenž clonou balkonu se v síni vtírá.

Dnes divná tucha jímá Karla mysl svěží;

na ploše stolu před ním jedva tknuté leží

i milé knihy řezba z dřeva lípy.

Ač pevné hradu zdi, dnes Karel stále vidí

tu v přítmí síně splosklá čela zvrhlých lidí,

svit očí tygřích, lotrů nahé typy.

A čím on více stíny střehne, v rozechvění,

a v pravý strach se náhle tucha jeho mění,

když ze hry stínů stvůra v šedém hávu

ku ozdobnému stropu pojednou se zvedá

a jak Nemesis, neúprosná, hrůzná, bledá

teď ruku vztahuje nad jeho hlavu.

I povstal zděšen, chvějnou rukou chopil svíci,

ze spánku páže vzbudil, které – bledolící –

v ráz zburcovalo čeleď hradní chvatem,

a nežli císaři se přelud z očí ztratil,

hrad celý mžikem v záři pochodní se zlatil

a ostří zbraní v lesku mihotavém.

Hned k obrovité věži hradu jal se spěti

se svými many, dvořeníny ve zápětí,

kde otevřít dal pevné zámky s těží;

chtěl přesvědčit se, zdali české říše skvosty

jsou v kobě kaple všeho nebezpečí prosty,

zda v zdobné schránce bez pohromy leží.

Již zaskřípěly slední dvéře táhlým svistem,

vnitř kaple svaté ticho, jak by knihy listem,

ni lampou nepohnuto zbroje třeskem.

Bos vešel císař, zbožně družina s ním celá,

a posvátná ta koba, dříve tichá, stmělá,

tu v záři smolnic vzplála rudým leskem...

Však ejhle! nebyla přec klamnou Karla tucha. –

Kýs’ člověk, bídný zlosyn, žádný zjev to ducha,

v stín bojácně se u oltáře krčí,

a k strnulému králi, k davu zdrcen vzhlíží,

co zatím ruka v schránku zlatých mříží

po koruně, jak strnula by, trčí.

Sval mužných paží zbrojnošů všech v spěšném shluku

na vetřelcovu uvrhlo se drzou ruku,

by v temnu hradu, ve okovech tkvěla.

Však jaký div! – skvost český netknut planul září,

a ruka smělce s nejpodlejší lotra tváří,

ta ruka kletá, bídná zkameněla.

I ztichli náhle všickni, jati divu vznětem. –

Tu po chvíli král pravil chvějícím se retem:

„Slov k Bohu, dojat, marně bych teď hledal,

za svatou tuchu, jež mi s výše nebes slétla,

že náhodou mé kroky s okamžikem střetla,

kdy zlosyn po koruně ruku zvedal.

Však patřím v děje české, v dáli nedohledné,

kde řada králů korunu si na skráň zvedne,

již z vůle Boží chrání země celá

a pro niž vzplála srdce Čechův v jeden zápal.

Však běda každému, kdo po ní by se sápal,

ta ruka smělá by mu zkameněla!“ –