Na Kavkaze.

Hoj, letí jezdci plaňavou,

chocholy pestré nad hlavou

se v ranní záři míhají –

kdo jsou a koho stíhají?

Oj, bujaré to junáctvo,

sivého Donu kozáctvo;

kořisti se mu zachtělo,

na Turky sobě vyjelo.

Ku horám tamo vysokým

ženou se letem divokým;

tam počíhají ve stínu,

pak běda Turku, Turčínu!

Kozáci v boj se hotoví,

a sivý Kavkaz nepoví,

že s molodci tu ataman –

zařinčel v dáli jatagan.

Na bujna oře at’man vsed.

„Hahej! molodci, za mnou vpřed!“

A letí chrabří sokoli –

aj, čarokrásné údolí!

Ve stínu stromu košata

je hojná čeká odplata;

zajásá mysl hrdinů:

„To není tlupa Turčínů!

Kdo jste?“ – „Paniaczku kochany!

jsme z Polsky národ týraný,

naduté hnětlo panstvo nás!“ –

„A co vás táhne na Kavkaz?“

„Tam za horami ukojí

se bída naše ve boji,

ve boji s Turky pohany!“ –

„Ha! to je lov nám vítaný!

Pojeďte, bratří rodní vy,

kozácké s námi na nivy,

okřejte v novém domovu,

pak potáhneme k Azovu.

Tam Turka, vraha, potřeme

a kořisť hojnou najdeme!“

Tak at’man bujném na oři

ku bratrům rodným hovoří. –

Hoj táhnou jezdci plaňavou,

chocholy pestré nad hlavou –

to od Donu jsou Kozáci

a s nimi bratří Poláci.