Na každé struně pěl jsem krásu tvoji.

Na každé struně pěl jsem krásu tvoji,

ve sterých zjevech vídal jsem tě v snění,

tvé oko blesk a plamen políbení

a vlnivý vlas roven zlata zdroji.

A já se děsil, ač jsi byla mojí,

se dotknout lemu řízy tvé a v bdění

svých dlouhých nocí v novém utrpení

na každé struně pěl jsem krásu tvoji.

Teď jsem jak malíř, celý život dlouhý

jenž pouze půdu k obrazu si zlatil,

kam tahy paní své i tváře ovál

chtěl vdechnouti – však oslněn zrak ztratil.

I přišel anděl, obraz domaloval...

Leč kdo vysloví vás, mé sny a touhy?