NA KLÍN TVŮJ VONNÝ.

Na klín tvůj vonný hlavu svou jsem složil,

jak na oltář obět zápalnou,

a rozkoš neznámá v ráz prolnula mi do žil,

rytmus – nevím už, kde slyšený – mi v tepu srdce ožil

a bolesti jiskrou v spáncích opakovanou

zažeh’ myšlenek mých žertvu plamennou.

A vzpomínám, že právě tak mně bylo kdysi,

když v letních večerech mne uspával zpěv sladký,

a znavený jsem viděl nad kolébkou z proutí drahé rysy

bledé tváře dávno mrtvé matky...

Ó, rci, kdo blankyt jejích očí ve Tvé s nebes přelil

a kdo as

jejích pohlazení něhu v Tvých dlaní hedváb vtělil

a její dal Ti dech a úsměvy i hlas?

Kdo její podobu vdech’ ve Tvé tváře ovál

a touhu v srdce mé, abych Tě poceloval,

veden silou závratnou a tajemnou,

jež vládne nad Tebou i nade mnou?

Ó, schyl se! hlavu, moje milá, ke mně schyl

a do očí mi hleď! – Ach ano, tak! –

Má milá, měsíčný máš zrak,

a Tvoje čelo září v tmu, jak bílá těla vil...

Tvé prsy šaty tísní jako hrozny vína sluncem nalité,

jež nutno sbírat přede dnem,

jako číše naplněné vínem, vrchem přikryté,

z nichž možno píti dnem...

Hleď! ve výši mléčnou drahou obloha je zlomena,

a z jejího klína rozsypal se nový hvězdný roj. –

Proč se Ti, milá, náhle rozechvěla kolena,

proč prsty Tvých rukou ovlád’ nepokoj? –

Tvé oči modře hoří... Jaký děs!

Moje milá, pověz, kde jsi byla dnes? – – –

Ó, mluv! Necítíš, jak rychle chvíle letí? –

(Jako v mládí – šept modliteb matky slyším zas...)

Co pravíš? – Ne, nemluv již! Tajemný je Tvůj hlas –

a já v něm slyším radostný pláč dětí...

Ó, slyš! Ó, slyš! Teď tence hvězdy zvoní,

a jasmín pro nás silně nocí voní...