Na klíně Fausta, s hlavou na rameni

Na klíně Fausta, s hlavou na rameni

a v kruhu silných paží spočinulo

dnes opět tělo mé. Jak teplem lnulo

k úkrytu svému, nitky přemýšlení

jak pavučiny nezřené se snuly

od mysle k mysli. Jako na modlení

bych dlela, nebo v lese na čekání,

bedliva kroků, aby nepohnuly

větévkou v úkrytu. I smích i štkání

je v nás v těch chvílích, v kterých na spasení

své lásky myslíme. A v hovoru,

jenž následuje pak, co rozporu

i souhlasu se jeví! K slovům žhavým

mé lásky úsměvem jen shovívavým

Faust odpovídá, drtě názor můj

jak ořech v dlani, způsobem když hravým,

jak ženy zvyk, že názor můj je pravým,

já dokazuji. Nevím, okouzlení

zda pomáhá, či pravda citu mého

zda vítězí, však vím, když na rameni

má hlava s jeho v stejném přemýšlení

se slučuje, že něco úžasného

v nás děje se, jak nebe na znamení

své čistoty když leskem hvězd se mění.