Na kola voda smutně žlabem šumí...

Na kola voda smutně žlabem šumí,

kde mlýnec stával. – Stěny ohořelé

ponuré sobě vypravují dumy

a pak se diví: kdo tak dlouho mele?...

Na kola voda smutně žlabem šumí.

Mech bujný dávno na hřídeli roste

a v zemi puklý žernov odpočívá;

jak druhdy mlynář – s oken bejlí prosté

se do krajiny smutným okem dívá –

Na kola voda smutně žlabem šumí.

A šedý doubec na strhané hrázi,

jenž čtyři věky mlynářů zde prožil,

zavzdechne časem: „Mlynář nepřichází!“...

Nepřijde – s mlýnem kosti v hrobě složil –

Na kola voda smutně žlabem šumí.

A jak tu časem vítr písně hude,

dob zašlých štěstí skládají si dumu,

tak zpomínkami žije srdce chudé,

kdy opuštěno, jak ten mlýnec v rumu – –

Na kola voda smutně žlabem šumí.