NA KOLOSSY V GUL-GULÉ.

Ó jistě dávných věků obří plémě

do skály tesalo ty postavy,

i z obrazů z nich vane hrůza ke mně

a duch se noří v pravěk mlhavý.

Kde nyní jsou těch obrů dávní otci

a jaké bylo náboženství jich?

jak meteor, tak znikli věků v noci,

ni dějin prach jim v sled se nepozdvih’.

Ký jejich národ, hry a obyčeje

a zábavy a snahy, zápasy?

Jen maska kamenná se v skále směje,

v svém šklebu hrozná jako před časy.

Déšť s vichrem rysy děsných tváří zbrázdil –

zda bozi to, zda zla jsou symboly?

Vchod k sluji podzemní čas rumem zazdil,

jen šakal skučí v noci v údolí.

Buď jak buď, kdo jim otci, obři byli,

jen k velkému se nesl jejich pud,

ať barbarstvím šli k neznámému cíli,

ať násilí jim bohem nebo blud.

Co chtěli, bylo velké, gigantické,

nechť země tvářnost sebe víc zryl čas,

ty kolossální postavy dvě lidské

jsou v poušti věků volající hlas,

jenž praví k nám: „Jak vy jste nepatrní,

co vaše věda, obchod, umění?

Do věků brázd sijete shnilé zrní,

a věno vaše bude zničení,

co my tu děsní budeme stát věky,

rys velké snahy zašlých století,

až země celá v lávy horké řeky

se shroutí sluncí v žárné objetí!“