Na kometu.

Quantus tremor est futurus,

quando judex est venturus.

Jedenkrát za sto let

do mého světa

zářný svůj čarolet

paprsky metá.

Na trhy, mohyly,

na nivy luzné,

v trosky, jež rozbily

údaje hrůzné.

A země k tobě se

obrací vzlykem,

jak zlosyn chvěje se

před žalobníkem.

Jaké ji nemoci

tísní a dusí,

že na ni za noci

rosa dštít musí?

Na jaké ulici

prodala cnosti,

že ji déšť na líci

nemůž’ smýt dosti?

S kým jsi noc probděla

v rozkoši bez dna,

zrak tvého anděla

že tě víc nezná?

Vraždila, pálila,

vilná a líná,

zrádná jak Dalila,

jak Messalina.

Nadšením hýřila,

vírou a studem,

tvář pravdy pokryla

hanbou a bludem.

A teď se tetelí

jak lístek v prachu,

v kalu a popeli

a krve nachu.

Soud hrozný, veliký

kvapně se blíží,

na všecky vinníky

padaje tíží.

Hle, mstitel po lhůtě,

vždy za století,

stojí tu nehnutě

svou nad obětí.

Bič divě vznícený

v švih tříme stálý,

jenž svými plameny

bodá a pálí.

Ejhle, jak pojednou

utichla země,

slyš vřavu vražednou,

jak sem zní temně:

Skřivana sténání

v jestřába spáru,

člověka rouhání

při jeho zmaru.

Viz svojím nad čelem

plamennou ruku,

šíp, nebes povelem

mrštěný z luku.

Neznámé, děsivé

zjevení s výše

v oblohu hrozivé

„ufarsin“ píše.

Přísná tvář měsíce

a hvězdné tlupy

tebe se děsíce

stranou se kupí.

Slunce tě zapřelo,

světla ti nedá,

temně se zardělo –

Bábeli, běda!

Hroby a mohyly

a bída země

jak hory vztýčily

k nebi své témě.

Hráze jsou rozbity,

slzami hoře

přikrylo hory ty

jak velké moře.

Pak vzdechy zbouřené

šílenstvím štvány

vyssály z kořene

slz okeány.

Zvedněte oponu:

poušť všady hrozná.

I bohů i démonů

kdo v ní zem pozná?

Tupá jak mrtvola

hle, jak tu leží,

světla hvězd dokola

bdí a ji střeží.

Nechte ji, nebuďte

z těžkého snění,

k smrti ji odsuďte,

omluvy není.

V žaláři aetherném

hleďte ji skrýti,

v rubáši nádherném

nechte ji stlíti!