NA KONCI CESTY.

Nemáme síly a nemáme chuti

stavěti pyšné paláce,

umdleni jsouce a zoufale smutni,

nepouštíme se do práce.

Ztřeštěné fikce a perversní choutky

potenci každou poruší,

divoký výkřik hladového žlabu

svět z lethargie nevzruší.

Nenávisť jenom zbyla v duši z toho,

co nás kdy v žití klamalo,

umřelo slunce, zahynula radosť,

vše se již v duši zlámalo.

Jsou pusté cesty a jsou pustá srdce,

smrtelný chlad vše zalehl

a člověk volal, hledal, plakal, prosil

a přece posléz podlehl.

Utekl do tmy mezi psy a stíny

a odtud časem zavyje

v čekání svaté, nejkrásnější chvíle,

kdy krve své se napije.