Na konci dubna.

Na konci dubna, zeleň hájů snivá

kdy prvně v šum se nad úvaly dává,

kdy sluncem plá zas rozehřátá niva,

líc purpurem a stříbrem rosy tráva –

tak na mžik rád vždy zabloudí můj zjev

v ta místa drahá, kde Tvůj sladký zpěv

mi vloni ještě harfou nebe zníval,

kdy s Tebou v nich jsem o svém blahu sníval!

Mně milo tam je v teplém jara vlání,

když nad hlavou mi zlaté mraky plovou,

sny rozkošné zas víří mi tam skrání

a zdá se mi, jak duši měl bych novou!

Mně o samotě v dechu svěžím luk

tam opět volněj’ bije srdce tluk

a nežněj’ cosi prochvívá mi rtoma – –

já stokrát víc jsem šťasten tam, než doma!

A to vše proto, že mi před zrak vstoupá

zas každá s Tebou prožitá tu chvíle,

– kdy na vřelost Jsi byla ještě skoupá,

i kdy juž tisk’ jsem ruce Tvoje bílé;

to proto jen, že všech tu loubí šeř,

ba každá mez a každý chlum i keř

těch krásných dnů mi připomíná podíl,

v nichž líbal jsem Tě, když jsem s Tebou chodil!

A v blahu tom, jímž upomínka čistá

zas navrací mne žití minulému,

já hledám pak ta známá, drahá místa,

kde jaro tenkrát kvetlo srdci mému,

a lásky zvuk se ozve v prsou mých,

když všady zřím, kam v kyprý ještě sníh

Tvé nožky malé vtiskaly se vloni – –

že nejvíc letos modrých fial voní!