NA KONCI LÉTA.

Zas na konci léta ze známých těch míst

jdu k nádraží samoten lesem:

již podzimu písmo kol všude lze číst:

zamžené nebe a žloutnoucí list

a země pokrytá vřesem.

A vzpomínám tiše uprchlých let,

jež prožil jsem v milém tom kraji,

kdy plálo mi slunce, pták zpíval, žhnul květ,

a pak – jak tu otec šel naposled –

ó, vše to již pouhou je bájí!

A dále ta léta: smutek a tíž,

kdy nitro mi zhořklo až na dno,

kdy marně jsem spěchal ke slunci blíž,

zář jeho mé srdce nezhřála již –

tak bylo v něm pusto a chladno!

Však přece mi ňadro rozkvetlo zas

nadějí novou a žárem,

a v ubohé srdce, lež spálil mi mráz,

se vrátilo jaro, úsměv a jas:

a Ty jsi byla tím jarem!

Tvůj polibek první vrátil mi hned,

co vzala pěst osudu pádná,

že zas plá mi slunce, pták zpívá, žhne květ,

třeba už podzimek v údolí sed’ –

já necítím dnes jeho chladna!

Vždyť novým teď vznětem hoří mi líc

a srdce plá v bouřlivém tluku. – –

Ó, za to vše kéž bych moh’ učinit víc,

než v myšlenkách k Tobě zaletět vstříc

a vděčně zlíbat Ti ruku!