NA KONCI MĚSTA

Sem domy sahají do polí zrosených.

Luk velké rozlohy tu žloutnou pod olšemi.

Zde bosé dívenky se časem ozve smích,

hned v luzích zazvoní, hned mizí echem zděmi.

To vše; jen cvrčka hlas unylý, ospalý,

jak v země hlubinách by kdesi vstával zticha,

neb vonným večerem z křů střemchy povzdálí

zpěv skrytých slavíků modravým vzduchem vzdychá.

A dál v kruh obrovský se město šíří mhou,

klid velký, hrobový nad tisíci střech leží,

tam věže klášterů a chrámy černé jsou,

tam kouřem blýská se sta arkýřů a věží.

Tam všecko zůstalo, vše, výkřik, smích i žal,

vše vzadu zůstalo, ruch obrovský a vření, –

však zde je tichounko, van z dlouhých trav jak vstal,

a slavík do oken jak zpívá v polosnění.