Na konci saisony.

Na sklonku září... Ze všech, kteří

přijeli v letě z města sem,

já zbyl tu sám. A teď se šeří

a mlhy táhnou nad lesem.

Vše umřelo, co kvetlo v letě,

vše umírá, co žilo kdys,

a příroda teď jenom zve tě

jak chorý, nad nímž plakal bys

a na jehožto bledém čele

a v choré tváři posmutnělé

stín rozkladu už lehá si – –

leč mroucí věří ve své zdraví

a blouzní o tom, až se smavý

paprslek jara ohlásí...

Je podzim, doba umírání...

Já vzpomínám – zas vidím jej:

hoch dobrý bledých, smutných skrání

jde stále tiš a pomalej’.

Ta dlouhá alej u Sychrova,

ta dlouhá alej u obory,

co upomínek pro mne chová!

Tu loni chodil brat můj chorý,

zde usadil se na lávce,

za večerů kraj dálný vídal

a někdy slovem odpovídal

k mé nahodilé otázce.

Já časem used’ k jeho boku,

on chvílemi děl slovo jen.

Víc mluvil smutek v jeho oku...

A v šedivém svém haveloku

on seděl po krk zahalen

a vím, že sobě myslil vždycky,

že víc než strom a list a květ

je přece jenom život lidský,

že není možná, zacházet

jak list, jenž hyne tiš a tiš, –

že není možná umřít, když

jsi teprve ve květu mládí,

když všichni tebe mají rádi

a teprv lásky náruč měkká

tě opilého blahem čeká...

A on, jak tomu věřil rád,

že s jarem se mu vrátí zdraví,

a jak se těšil kolikrát

na první jara paprsk smavý...

A den tak za dnem tiše splýval

a my tu sedávali sami,

on o jaru, hoch bledý, sníval

a truchlivým se okem díval

v ten kraj, ve kterém rost’ a žil,

v ten kraj, kde v dálce nad Troskami

se soumrak zvolna položil,

kde Hrubé Skály trsy valné

se zjasnily nad stromů šeří,

než padla tma v to město skalné

a v celé krásné Pojizeří...

Ó, večery, když soumrak padá,

co upomínek pro mne chová

lip žloutnoucích ta dlouhá řada,

ta dlouhá alej u Sychrova! –

A za večerem večer vzcházel –

hoch ubohý víc nepřicházel...

Ta lavička dál byla sama.

A jednou k ránu, bědná chvíle!

se odehrálo prosté drama,

kde v čelo jako kámen bílé

stín rozkladu se těžce sklání

a ruce, nohy stydnou v led

a ret se zachví naposled...

Byl podzim, doba umírání...

Vy vlastibořské žalné zvony,

jak zníte zas, to zvuk je týž,

jenž v zasmušené chvíle ony

mně tolikrát rval srdce již.

Z daleka zní váš teskný hlas,

ó vlastibořské zvony dumné,

a náhle starý smutek zas

a stará lítost je tu u mne.

Ach, drahé vidím tváře známé

a znovu cítím, jak tu v ráz

nám jedovatý ničí mráz,

co nejdražšího v světě máme.

Já vidím znovu drahé rysy

své matky... její oči zřím,

jak hledaly nás v posled kdysi

pohledem v smutku ztrnulým.

Já vidím tři své bratry znovu,

to, čtyřikrát jak šli jsme v pláči

tou dlouhou cestou ke hřbitovu...

Buď pokoj s vámi, mrtví spáči!

Na hřbitůvku tom osamělém,

tam spíte, žitím utýráni,

a ten, kdo zbyl tu, v žití celém

se darmo, darmo smutku brání.

Mé ruky dávno on se chopil

a teď jde se mnou krok a krok,

on duši moji steskem opil

a dýše teď i z těchto slok,

on v nocích moje lože hlídá

a mluví ke mně září hvězd

a mlčením jen odpovídá,

když ptám se, kde tu štěstí jest.

Tak on i já tu spolu jdeme,

on žití kříž mne učí nést,

on v srdce vyprahlé a němé

zas po letech mně písně vrací,

to básníkovo zlaté štěstí,

on naučil mne resignaci

a naučil mne bez bolesti

si mysliti na chvíli onu,

až po dnech bojů, těžkých ztrát,

po chvíli žití, chvíli skonu

hlas vlastibořských žalných zvonů

i pro mne zalká jedenkrát.

Hle, stárnem... Kdos tě potká, zdraví,

ty děkuješ mu kynem hlavy

a pak se ohlednete oba...

Jak, je to on? Ach, jaká doba,

co do školy jsi s ním tu chodil,

co hráli jste si jako děti,

i rvali se. Jak čas ten letí!

On vzdělává teď rodný podíl,

má ženu svou a svoje dítě,

a jdeš-li kolem, pozdraví tě,

leč se záští snad hledí na tě

a nepřítele v tobě vidí,

že chodíš kolem v lepším šatě

a víc a víc se straníš lidí.

A v nenávisti řekne třeba

své ženě: „Toho darmochleba!

Ten zahálí, co v potu tváří

my týráni jsme celý věk,

by naše děti jednou v stáří

nám daly chudý výměnek...“

Ó přátelé, nač tato slova?

Vy radosti své máte prosté, –

leč kdo zná muka básníkova,

než v jeho duši píseň vzroste?

Kdo o nich ví? A po práci

vás odpočinek sladký čeká,

leč básník věčně potácí

se prázdnou cestou do daleka,

kde bez lásky se žíti učí,

kde pochybností hlod jej mučí,

kde v odříkání strádá, chudší

než vy, kdo krb svůj vlastní máte,

jimž děti klesnou do náručí,

kdo víte, kam svou hlavu složit,

a kdo se nikdy nezeptáte,

jak chmurné drama žití prožít

a proč a k čemu, když to celé

je bez cíle a bez účele...

Vás nikdy nehnětly ty trudy.

Vás živí kus té země rodné,

leč bez účele básník chudý

jde světem sám. To časem bodne.

Od parku vrat lip řada čtvera

se táhne v dál. Teď listí řidne

a záříjové slunce vlídné

když zaplane sem za večera,

tu v dojemné a snivé kráse

se zjasní ves ten půvab kraje

a tobě jako divem zdá se,

že smutek jeseni té taje

v hluboké kouzlo, které sladce

ti mluví k duši a ji chvátí,

tak jako po dnech resignace

když úsměv lásky ještě vzplá ti...

Je okamžik to jenom krátký,

leč tobě, jak jdeš sám a sám,

se zdá, že znovu ještě zpátky

se zašlé léto vrací k nám...

Leč ne, to více léto není,

to mrtvo už. Je konec všemu.

Jen vzplálo v mlhu podjesenní,

leč dolů na zem nechce se mu,

jak já tu svoji mladost bědnou

i všeho žití bídu žhavou

ni srdcem svým, ni těžkou hlavou

bych nechtěl prožít ještě jednou.

...A tmí se. Na sychrovské věži

je spuštěn prapor. Večer padá.

Přede mnou tmí se stromů řada

a v bílé mlze jenom stěží

zřím na obzoru Trosky siré,

ve stromích tmí se rodná ves

a v celé dáli široširé,

na niž se soumrak zvolna snes’,

tak ticho je, že slyšíš vlak,

jenž píská někde u Turnova.

A v moji duši, smutnou tak,

se stará touha vrací znova,

stesk po Praze, již tak mám rád.

A to ví bůh, co mne tam žene

do zářivých těch promenád

a na Příkopy osvětlené –

snad proto, mezi lidí davem

že člověk spíše zapomene...

Já vím to, že se zapomíná.

Tam se září ve oku smavém

chodila z jara letos ta,

k níž touha má své ruce spíná,

ta, která prý mne ráda měla,

již líbával jsem na ústa

a která teď už zapomněla.

Ten smutný čas... Mlh těžký háv

se na vše zvolna, těžko věsí.

Ó, rodný kraji, budiž zdráv,

ó, s bohem, drahé, rodné lesy!

Vy samoty, v nichž bloudil jsem,

vy stezky vše, ó vzpomeňte si,

až mráz a zima přijde sem,

že mezi ptáky, druhy svými,

již hnízda svá tu v letě měli,

i básník jeden osamělý

zde skládal verše své i rýmy,

co v bolesti a touze prožil,

že všechno ve své písně vložil.

Vy samoty, ó, vzpomeňte si

tažného ptáka, básníka,

jenž po dnech snění zmaten kdesi

poslední dvéře zamyká,

v nichž nakladatel děl mu krátce,

že zlé jsou časy, jaká škoda,

psát básně zbytečná že práce,

a kniha že se sotva prodá...

Tak po dnech ticha, klidu, snění

zas navracíš se v šumný rej,

ve všední, trudné zápasení

a časem v pustou beznaděj.

Když v tichých nocích měsíc svítil

a na cestu lil bledou zář,

ty’s básník byl a samotář,

však opuštění’s nepocítil.

Leč v bouřlivém tom lidí davě,

kde v srdci písně, dumy v hlavě

se potácíš a nevíš, kam,

kde nejvíc chodí lidí kolem,

tam, teprv tam ucítíš s bolem,

že’s cizí všem a že jsi sám.