NA KONEC

A třeba skrytá lhala skaliska,

že pustila jen v čase milosti –

ta hrůza srdce mé už nezíská.

Na skále stojím, vlajku vytahuji,

z černavé barvy rudá stala se.

Jak omamně zas vichry z moře dují

po nutném zápase!

Tak duši jímá touha vyjet zas

a v dál se brát za cíly vlastními.

Válečný, duše, věru nastal čas!

Na první tvrzi vlajku vytahuji,

nad smutkem dávným racek směje se.

Jak vábivě zas vichry z moře dují –!

Kam nyní bouř mé lodi zanese?

Kormidlo v ruce zírám v širou dál.

Koho jsem potkal, třeba nepřál mi,

naposled každý v plavbě pomáhal.

Po větru vlajka nad stožárem vlaje.

Teď vesla výš! A stále v před a v před!

Tíživé mdloby, která zabita je,

vzpomínám – s láskou – naposled...