Na kopci v parčíku ta světlá ozdravovna

Na kopci v parčíku ta světlá ozdravovna

jak pozdrav veselý do šera jehličí,

jež kryje stráně kol, teď vznešenému rovna

je sídlu letnímu, jejž snění obklíčí.

Tu na prah Popelka jak velká kněžna vyšla,

zavolá radostně a zbledne pohnutím.

Sem princů dvojice dnes holdovat jí přišla

a z auta ovoce jí nese s cukrovím.

Je to jak pohádka, a den je červencový;

ač bylo za mraky, vysvitne slunce zas.

Je to jak pohádka, mluv líbeznými slovy,

leč život je to též a ten má hořký kaz.

Z té princů dvojice mlád jeden a stár druhý,

to samo prozatím nic ovšem neříká:

leč právě mladý princ se ujal funkce sluhy,

a starý, starý princ se láskou zajiká.

Ten mladý pro jinou již srdce svoje zlomil,

ten starý na dlani je znova přináší

té, při níž poprvé si léta uvědomil

a poznal smutek, žal, jež smrt jen zaplaší.