NA KOZÍM.

Po zápasech, po bojích a válce,

po dnech, plných hořkosti a ztrát –

toto ticho od nepřátel v dálce,

tento pevný na pahorku hrad!

Tato jizba, tiché útočiště

jako Betlém za minulých let,

dokud nevěděl, co čeká příště,

dokud nebyl zavržen a klet!

Daleko jest nenávistná vřava,

daleko jsou hádky, shon a hluk –

hudba potoka jen zní tu hravá,

chřástal kdesi večer volá z luk.

Drevný les sem pryskyřicí dýše,

tráva voní čerstvě skosená –

skřivan jásavě se ozval s výše,

dívčí píseň zní sem vzdálená.

Pan Jan strážcem jest mu, paní Anna

Martou mu i dobrým andělem –

pookřívá duše utýraná

po zápasech se zlobou a zlem.

Žije zase s jihočeskou zemí,

z jejíž hrudy vzrostl jeho rod,

nad níž, chudou, táhne oblak němý,

do níž kane s chmurných tváří pot.

Vidí zase jihočeské tváře,

vytesané jako z kamene –

ale v očích zamyšlení záře,

ale oči jako z plamene.

Tvrdé duby vidí, tvrdé suky,

z nichž je složen lidu toho hvozd –

ale v stisku mozolnaté ruky

cítí, že i on z té půdy vzrost’.

Cítí, že v té půdě kamenité

kořeny má také jeho kmen,

z ní že čerpal síly v nitru skryté,

aby zůstal v bouřích nezlomen.

Jak mu dobře, když tam v lese dole

pod korunou lípy košaté

ocitne se v lidu svého kole

a zří v očích ohně rozžaté!

Tam ti v Betlémě a ti zde v Drevném

jsou přec jeho jeden věrný lid,

na němž jako na základě pevném

může království své založit...

Na lid tento myslí pracovitý,

jeho nevědomou na sílu,

na tajemné v jeho očích svity,

k listu list když skládá v Postillu.

Vidí před sebou ty prosté hlavy,

jak se nad tou knihou sklánějí,

aby postihly z ní smysl pravý,

aby čerpaly z ní naději.

Vidí čela vráskou rozbrázděná,

vidí tváří zkamenělý rys –

každá nad knihou je zamyšlena,

kterou on psal v hradě Kozím kdys.

Vidí, že se stále množí, množí,

až jich plné Čechy, Morava –

vidí, že z nich valný zástup boží

na obranu pravdy povstává.

Vidí, jak se nepřátelům staví,

běd se nelekajíce a hrůz –

k nebi týčí neoblomné hlavy,

v ruce knihu, kterou psal jim Hus...