Na kraji lesa.

Na kraji lesa sám a opuštěný

se dívám na ten drahý, zvadlý květ,

jejž před nedávnem bílá ruka ženy

mi utrhla. A tisknu k němu ret. –

A dívám se, déšť zvolna padá k zemi

a padá tak jako do dlaní mi hlava

a cosi kvílí stromů haluzemi;

ah, to je píseň zoufalá a lkavá

a je to píseň veliká a sirá

a je tam život muky celý, celý,

tak zhrzený a k pláči osiřelý

a ztracená v to jiné žití víra,

vše ztracené, jak z hrobu vstává zas

a vše to volá, pláče, stená, kvílí,

hřmí, burácí... a každý dech a ston

se jako dýka na dno v srdce vrývá

a výkřiků těch celý milion

a každý, každý s duší mojí splývá

a hlava má, ah moje hlava šílí –

Jak dávno tomu, když v té svaté chvíli

jsem líbal rty ti, ah, jak líbal rád,

a celováním rty už byly němé,

jen naše oči, zarosené blahem,

to vyzradily, jak se milujeme,

a celý ráj plál ve tvém oku vlahém

a já jsem štěstí z tvého retu pil.

A když jsem dnes v kraj lesa vystoupil,

já viděl – (ah, zas ta bouře nyní duje

a hřmí a duní, vítr nachyluje

ty vršky stromů, lítost hlavu mou), –

já viděl tě, jak na jiném než na mém

jsi byla srdci, v jiném náručí

se chvělas, jak já tady chvěl se klamem –

a divoká kol píseň zahučí,

hněv, vášeň, bolest, dech, jenž kolem táh’

a hučel zvolna po těch korunách –

vše v jednu velkou harmonii splývá

a je to píseň divoká a dravá,

v ní děsná bouře, která neustává,

a upomínka jedna bolně tklivá

a mrazivý a ostrý vichr zimy

a stisknutí té ruky naposled.

Na kraji lesa, sám a opuštěný

se dívám na ten drahý, zvadlý květ.