Na kraji lesa...

Již mihotavé stíny dlouží

vždy víc a víc se podél lesa,

jak lem se noci zemí plouží

ve hrob, když slunce rudé klesá.

Ze syté vůně sosen, smrčí,

tak těžkou hlava, tíže v duši,

na kámen sedám, jenž tu trčí,

a neznámý bol klid můj ruší.

Ve záplavě a zlatém proudu

kol hoří žehnané ty kraje,

sám rozmílám jen nohou hroudu,

vír bolných citů srdcem hraje.

Již zašla prška zlatých květů,

na kmenu prodlím, jenž tu trčí,

o bolu dál přec šeptá větu

ta sytá vůně sosen, smrčí.