Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené

By Eduard Kučera

Na kraji lesa, kde kořeny mechovím zelené

hluboko v trávu se bořily

spletením hadů,

prosáklá země kde voněla,

vykvetla jediná, bělostí zářící bledule,

tichá a smutná jak jeptiška.

Celý les něžně,

s láskou a hlubokou vřelostí

uvítal bleduli, celý den na bílou díval se

hotov žít pro ni a dýchati,

pro ten svůj kvítek,

pro tu svou bleduli-jeptišku.

Na horách luna když modravá vyplula po tichu,

ve sladkém snění les zadýchal...

Kdosi šel tudy,

vytrhl bleduli-jeptišku.

Kdosi šel tudy a vytrhl bleduli-jeptišku

se všemi útlými úponky.

Měsíc šel velký...

Ve sladkém snění les zadýchal...

Za jitra růžové páry se táhly mu od ňader

dlouze a tesklivě... Do trávy

vzbuzené ze snů

napadlo blýsknavých kříšťálů.

Bylo juž studeno... Tichý les rozteskněn, zamyšlen

zašuměl píseň své bleduli,

pohřební píseň

tiché své bleduli-jeptišce – – –