NA KRAJI LESA.

Na prahu lesa leže, hledím v kraj,

jenž plný slunce září přede mnou,

luk zeleň vábí, pole zlatá jsou,

a zde v té šeři tichý dříme taj.

Ó, vím, jen vyjít polí na pokraj,

již cítil bych, jak bílé cesty žhou,

že úpal děsný, jenž dí klasu: Zraj!,

by s mdlobou padal v skráň i v duši mou.

Tak raděj zřím jen skrze lesa mříž,

a zdá se mi: tam život leží vskutku,

a za hranicí touto snů je říš.

A maně, jak když v stopách mládí jdem’,

se dotýká mne lehké křídlo smutku,

že jsem kdy víc chtěl než vše zřít jen snem.