NA KRAKOVCI (I.)
Ó zříceniny! což jste v proudu věků,
v úsměvu jara, ve vichřice jeku,
v půlnočních tmách a v blesků rudém svitu!
Sen zkamenělý dávno mezi lesy,
čas nedbá o vás – člověk se vás děsí,
a příroda k vám zírá bez soucitu!
Když vzplane jaro v luzném šatě krásy
a hnízda větvím, hnízdům ptáky vrátí,
na květ rozdýchá růži na souvrati
a v smavý palouk vetká sedmikrásy:
vás nevšimne si – sotva políbením
se paprsk slunce dotkne zdí, kde v skrytě
fialka v listí, první jara dítě,
svůj vonný sen vysnívá pod kamením.
Nad vámi skřivan nebes po azuru
své písně smavé rozvěšuje zvonky,
pod vámi v lese datel ťuká v kůru
a slavík v letu zčeří anemonky,
jenž tknuty jeho křídélky se chvějí,
jak sny o lásce v dívčím obličeji.
Vše v novém šatě – vy jen bez proměny!
vše v svorném plesu – vy jen zapomněny!
A léto, které na mez svlačec věší,
korálky brusin tmavé pod ořeší,
jež hvězdám blankyt, chrpu žitu dává
a v rudých jiskrách koukol rozsypává,
dá slunce vám jen, jehož žáry parné
ve skály vaše perou jednotvárné,
jenž do zdí žhavé střely zabodají
a s ještěrkou jen hada vylákají,
by na výsluní zhřál se mezi vámi
a zelenými zahrál šupinami!
A v mraků tísni, když se slunce schová
a bouře táhne nad lesy a luhem,
vy první jste, kam padne purpurová
zář blýskavice v živlů boji tuhém.
Jak nadšení, které se dlouho vznáší
nad věštcem v těžké dumy pohříženým,
až náhle sjede a vše v plápol vznítí,
tak Perun bičem blesků napřaženým
myšlénky vaše se skrání vám plaší!
Jak poletují v divém hromobití
ti netopýři, havrani a káně,
div jejich skřek i bouři nepostraší!
Když jekem větrů oživují stráně,
když úpí les a v chaos vše se mate,
na skále v blescích vy se usmíváte! –
Aj hle, juž jeseň krajem vážně chodí,
skráň vrásčitou má révou opletenou,
ve tmavý lupen smavá jabka vine,
a umdlená když s hlavou nachýlenou
pod vaším stínem trochu odpočine,
tu žlutých listů hrstku do vás hodí
a nad mladostí prchlou zalká vzdechem
a dál jde vaším provázená echem.
Pak zima teprv, sníh a mráz a ledy
vous setkají vám stříbrný a šedý,
do puklin oken jíní nasypají,
i ručej, který kol vás hučel, ztají;
jen větry pošlou, by vám hrály v snění
a vtiskly na vás pečeť zapomnění!
Tak život pro vás, příroda jest hluchá,
vy skvrnou jste na skvostném jejím hávu,
vy trnem jste ve květném zlatohlavu,
vy v sadu jejím jste jak haluz suchá.
Co po vás jí? – Však člověk, jehož činů
jste smutnou stopou, člověk, jenž vás stavil,
by ve vás žil a válčil, hrál a bavil,
proč teď se leká chladných vašich stínů?
I příroda, jež zdá se zhrdat vámi,
ta hada aspoň v rumech vašich tají;
však člověk, zvýšen času nad změnami,
buď láme vás – anebo o vás bájí.
Však co by měl ve runách vašich čítat
a v stínech vašich den své spásy vítat,
ve bouři žití do vašeho chladu
jít pro myšlénku, těchu, pro poradu,
ve stopách reků, jenž zde vedli boje,
své malicherné stopit sny a stesky
a z vašich skalin vykouzliti zdroje,
z nichž nadšení by zářné šlehly blesky:
ten člověk láme kámen po kamenu
a radost má, že rumů balván jeden
na chýžky jeho celou stačí stěnu.
A při krbu, když mrazný přijde leden,
o vašich rumech divné báje snuje
a dětem svým je s chvěním vypravuje:
o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,
o plamenech, jenž ze zdí vašich šlehnou
a šerem noci modrou hoří růží,
a tká svou báj, až louč mu dohořívá
a v jizbě se jak v duši dítek stmívá.
Tak minou léta – vaší slávy hroby,
čas nešetří vás, člověk, ten vás drobí.
Teď vím, že čas, když krajem tímto spěchal,
vás, jako čtenář známku v knize, nechal;
teď přišel jiný, dál čte, kol vás pádí,
jste přežilí! – co vaší zhoubě vadí?
Vy klesnete! ni haluz nepohne se,
ni ptáče v písni neustane v lese;
vy klesnete, a slunce vyjde znovu
a snad osvítí les na vašem rovu,
snad vesnici, snad město doby nové.
Ó, juž se z dálky mohutný proud valí,
nešetře ani výspy myšlénkové
vše černou pěnou příkrovem jak halí,
vše trhá, boří, rozhází a změní,
to světa soud je – příval zapomnění.