NA KRAKOVCI (II.)

Ba juž se valí – slyším jeho hromy,

rve písky pouště i pralesů stromy,

a břehy všecky podmílá i jezy

a dál se valí bez pouta a mezí!

Ó pochodni, jež sluješ dějinami,

tys bludičkou jen v šeru kmitající,

ty zpěněnými břehu nad skalami

jsi matným leskem maják doutnající,

svit jehož kalný, člun když k němu pluje,

jen chladný hrob a srázy osvěcuje.

Tvé rudé světlo krví napojeno

zdá chechtati se, když v proud věků tmavý

se noří mitry, žezla, králů hávy,

laur – zdoba hlavy, zdoba ducha – jmeno!

A přec tě vítám. – Ty dáš světla dosti,

bych čísti mohl v proudech toho toku,

ve kterém vlny pořadí jsou roků,

ve kterém písek národů jsou kosti!

A přec tě vítám: jiskry tvoje chvějné

mně ozáří, co srdcemi kdys chvělo,

co předtuch, snů a myšlének se tmělo

v lidského ducha hloubi čarodějné!

Ó zaplaň juž! hle, příval juž se valí,

lká, vře a stříká jako vlny v moři,

juž sosen vršky do něho se noří,

i hvězdný svit juž pěna jeho kalí!

Slyš, země duní, letí nebem stíny,

a mně se zdá, že v dálku ustupují

a ve mlhách se tají rozvaliny...

vše jedno moře, zeď jen zbyla jedna,

na ni můj duch se orlem vznes’ a zírá,

jak proudy věků kolem něho plují,

jak nový vzplane, předešlý kde zmírá,

až oba usmíří tma neprůhledná,

až oba v jícen zapomnění padnou,

kde věnce lásky s věnci slávy vadnou!

Nuž co tam vidíš, dítě snů a touhy? –

Vidím, jak příval ztemnělý a dlouhý,

v němž sporné vlny burácejí, brojí,

se obrací a dělí cestou dvojí;

zřím člověka, jenž vidí země krásu,

a cíl své pouti, boha, hledá v žasu.

Ať blíže Gangu ve podzemní skrýši,

ať v obelisků a pyramid výši,

ať v třpytném květu hořícího hlohu,

ať v slunci, jehož východ světlaplný,

svým zpěvem vítal v hudbě trub a rohů,

ať v báji řecké tušil jeho sílu,

ať Panem les, a vílou plnil vlny,

ať v dřevu kříže, v symbolice Nilu,

ať v askési se v hlubiny snů ztrácel,

vždy hledal boha – vždy se s prázdnem vracel.

A v této snaze prosté, zbožné dítě,

on neviděl, jak zamotal se v sítě,

on neviděl, že i to modré nebe

i ptáků zpěv i myšlénku tu volnou

mu jali v pouta – sáhl k srdci svému,

a rozerván i pohnut v myslí bolnou

on nechal boha a šel hledat sebe!

To druhá cesta v závratném tom víru,

však zdali vede k ráji ztracenému,

zda s cílem jejím najdem bránu míru,

to ještě v tmách; – však něco v lidstvu žije

tak vytrvalé jako vlna dravá,

jež bez ustání v granit břehů ryje,

tak rostoucí, jak ohně jazyk žhavý,

tak vznešené, jak lákavý hlas slávy,

tak dojemné, jak láska božství smavá,

to něco v proudu dějin, v proudu věků

lká, mluví, volá, hřímá ke člověku:

„Vstaň, poznej sebe, ty že’s pánem světa,

že v nitru tvojím lepší nebe zkvétá,

než to, jež bájil’s v svatém roztoužení...

To něco žár jest, v každé duši mladé,

jest křídlo orla, který k slunci pílí,

jest zřídlo těchy v pouště trapném snění,

jest nový vznět, když umdlévají síly;

jest peruť, která na čelo se klade,

když v těžké práci ku spánku se kloní,

jest rolnička, jež ve sny mládí zvoní,

jest pochodeň, jež vznítí požár světa,

že hvězdami jsou jiskry, které metá!

To nadšení! – a nechť i dál se pění

ten divoký proud všeho zapomnění,

to vytrvá jak skála na pobřeží

v své věčné síle, neúmorné, svěží,

jak v doufajícím srdci lásky tucha,

jak nesmrtelný, věčný triumf ducha!“