NA KRAKOVCI (III.)

Ó nadšení! v života bouř a klamy,

tys duch, který se vznášel nad vodami,

když do chaosu tvorčí slovo spělo!

Tys holubice, která na Jordanu,

když z oblaků „tys syn můj milý“ hřmělo,

se vznášela nad nejsvětější hlavou!

Tys tajný hlas přes vlny oceanu,

jenž Kolumba ved’ k břehům nových světů,

jenž vln i lidí zkrotil zpouru dravou!

Tys orlí křídlo, jehož čaroletu

když svěřil Jan, co v jeho duši jemu vřelo,

v Helikon zkvětly Pathmu srázy skalné,

kde v blescích se mu nebe otevřelo!

Tys oko ducha, bystré, pronikavé,

jímž Angelo v balvánu mramorovém

zřel spát své sochy v kráse idealné,

že třeba bylo, z něho ruka smělá

by vyprostila božská jejich těla!

Tys nad tím proudem, jehož vlny tmavé

chtí stopám ducha lidského být rovem,

zář slunce věčná, božství paprsk zlatý,

vše hřející a nikým nepojatý!

Kde chceš, tam vaneš – kdo tvé lety stihne,

v sen umělce tvá peruť jen se mihne,

a nežli štětec, nežli dláto chytne,

zář myšlénky, již v duši probudila,

juž meteorem mizíš v kráse třpytné,

juž blaha řeka duši rozproudila,

juž v sladké tuše srdce plá i hraje,

v němž v tichém snění perla činů zraje.

Tys vypustilo řadu oněch duchů,

jenž v luhy rajské pout života mění,

tys živilo v jich srdci božskou tuchu

na spásy den, jenž člověčenstvu blízký,

že nyní podél proudu zapomnění

ční stíny jejich jako obelisky,

jenž tknuty tebou září vzplanou novou

a rozpějí se písní Memnonovou!

A jak ten obr ve křesťanské báji

na mocné pleci v bouře běsném jeku

nes’ božské dítě přes rostoucí řeku

a vírou silný nekles’ v šumných pěnách:

tak na rtu píseň o ztraceném ráji

nes’ každý z oněch v času bouřných změnách,

ať jho života sebe víc jej hnětlo,

na mocných plecích božské dítě, „světlo“!

Ó skloň se křídla svého mocným letem

nad touto zemí, kde z kalichu plály

tvé mocné žáry, šírým jdouce světem!

Ó skloň se jen, by v hymnus neskonalý

duch člověka se vznítil uvolněný!

Ó je-li pravdou, že nám bránu ráje

meč archanděla střeží plápolavý,

pak tebou dávná vyplní se báje;

jen tebou ráj nám bude otevřený

a lidstvu v spánky uvitý laur slávy!

V tvé svaté záři země znova zmladne

a v objetí si člověčenstvo padne!

Tak snil jsem v troskách. – Duch můj, labuť skvoucí,

čím výše vzlétne, čím hloub v hvězdách bádá,

čím myšlének víc, bílých per z ní padá,

tím více touží v říše nehynoucí.

Tak nyní též. Noc byla nad krajinou,

když opouštěl jsem trosky zasmušilý

a tiše kráčel sosen klenbou stinnou.

V ruinách náhle rudé světlo vzplálo,

snad při něm cigán hřál se noční chvíli...

Tma na horách a mraky na obloze,

hlas hromu dutý do dálky se ztrácel,

mně zbloudilému v myšlénkách se zdálo,

jak z divoké bych výpravy se vracel

a nocí hřímal na Žižkově voze...